Píseň o zbytečném sporu
Naslouchám si tichu. Mnoho zvuků,
líbezných, něžných, tajemných.
Pokouším vlepit je do notesu,
z důvodů zcela záhadných.
Toužím si píseň vždy pamatovat,
zpívat ji musím v samotě.
Dřív než se Zlu zdaří namalovat,
svět v jeho sprosté nahotě.
Moudrost stála v práci Stvořitele,
krása chodila v zahradách.
Naděje si své místo vyžádá,
svět se tváří nevesele.
A co člověk? Tak nadějný byl tvor!
A tiše v něm spal tajný vzdor.
Ze svého rozumu si staví vor!
Urovná Soudce dávný spor?