Měsíci!
Toužíme mít sny v nocích, co se kdy jen zrodí,
aby svět vášně nám nikdy žhnout nepřestal,
ale až přestane, až ochladne a zhasne,
aby zas druhý snil kouzla jeho dál.
Ty ale, tak vzdálený jen v odrazu světla svého,
sníš ve svém jasu a třpytu z vlastní nálady,
a navlékáš stesk tam, kde bohatství je všeho –
sám sobě přítelem a k mé touze tak zlý!
I když sám jsi jediný šperk tohoto světa,
milostný přítel tajných míst a zákoutí,
maříš sám v sobě zkázu všemu, co vzkvétá,
jak milenec čekáš v tmavém podloubí.
Ustrň se nade mou a zanech mne tichým snům,
ponech mi přeci kouzlo jasných nocí
jen nebe a ty!